Výlety

Nedobyté vrcholy

4.-8.5.2oo7

Náš výlet zahájilo stresující balení, na které jsem měla asi 30 minut, protože i tak jsme já a Jirka dorazili k Čendovi s půlhodinovým zpožděním. Když jsme však vešli dovnitř, kde všichni vesele popíjeli, dlabali a povídali si, tak jsme pochopili, že nějaká půl hodinka asi nebude hrát roli a v klidu si vypili nabídnutý čajík.

Dva zelené vozy jsme nakonec nastartovali asi v půl jedenácté večer a vyrazili směr Budějice, Dolní Dvořiště, Linec... Na parkoviště pod Vorderer Gosausee se nám podařilo dorazit až kolem půl páté ráno. Bez většího přemýšlení jsme se plácli na asfalt vedle auta a na celé dvě hodiny usnuli (silnějším jedincům stačila půlhodinka). Na snídani jsme se přesunuli dál od nevlídně špinavého a chladného parkoviště na krásnou sluncem zalitou zelenou louku, kde jsme posnídali. Jirka stihl i poobědvat a povečeřet. Pak už jsme jen přebalili baťůžky, oblékli se a v pozdním dopoledni jsme se konečně vykolébali pryč. Většinou hlasů se podařilo přemluvit menší skupinku s velkýma očima, kteří se zlákáni pěkným počasím chtěli vydat delší cestou po hřebenech, abychom razili kratší a přímější cestou, která se nakonec ukázala být dobrou volbou. Cesta to byla příjemná a plná výhledů. Zastávkami na kochání a odpočívání jsme nešetřili, protože z minulé noci jsme zrovna příliš svěží nebyli. Po celkem monotónním stoupání vzhůru nás rozptýlila sněhová pokrývka, která nás přiměla připnout návleky. Někteří testovali své zbrusu nové TESCO-návleky, které však nad očekávání kvalitně posloužili. Ve 2196 m.n.m. Jsme pro sobotní den s putováním skončili a přivítali jsme možnost přespání na (zatím ještě) zavřené Adamek Hütte. Zde jsme pohovořili s českým párem turistů, kteří nám vyprávěli několik zajímavých historek z vlastní zkušenosti o záchraně v horách a trumfli naše TESCO-návleky svými LIDL-hodinkami s (funkčním!) výškoměrem.

V neděli jsme se probudili do mlhy a sněho-deště. Od naší touhy dojít až na vrchol, nás to zatím neodradilo. A tak jsme nandali baťůžky, nasadili mačky, navázali se na lana, uchopili do ruky cepín a vyrazili vzhůru. Tady patří dík Jirkovi, který se nás rychlokurzem snažil naučit základy pohybu po ledovci a nebál se uvázat k lanovému družstvu sestávajícímu z Čendy a mě. Naše nezkušennost s takovým vybavením se projevila hned z počátku, kdy Filip bez povšimnutí ztratil mačku nebo když Čenda svůj pro tyto účely naprosto nevhodný cepín označil za zbytečnou zátěž, kterou by stejně dobře mohla představovat třeba cihla v báglu. Na druhou stranu asi není vhodnějšího terénu, kde všechen tento materiál vyzkoušet a otestovat. Co však nebylo moc vhodné bylo počasí, které nás nakonec asi ve 2600 či 2700 m.n.m. (nevíme přesně, protože jsme neměli Lidl-hodinky z výškoměrem!) přimělo se vrátit. Nebylo nic vidět, ani jsme přesně nevěděli kudy jít a hlavně chybělo potěšení z případného dalšího postupu. Všem (nejvíce Filipovi) sice vrtal v hlavě fakt, že už jsme jen kousíček, ale vzhledem k počasí by to na vrcholu stejně vypadalo úplně stejně jako pod ním, takže se na Dachstein vydáme radši ještě někdy jindy a poslední kousek cesty si náležitě užijeme. Pak už tedy následoval jen dlouhý sestup za vytrvalého deště zpět na parkoviště.

Přes noc jsme přejeli blíže k hranicím, opět do oblasti Kampermauer, kde, když nic jiného, je pěkné místo na stanování. Ráno jsme se však probrali do krásného slunného a teplého počasí, a tak jsme vzali lana a sedáky a šli jsme zkoušet štěstí na skály. Já s Jirkou jsme se pustili do další více délkové cesty, tentokrát o chloupek těžší – Hermeline, přesto však stále dostatečně lehká. Pozitivní zjištění bylo, že strach z výšek alespoň o píď ustoupil a hlavně už nám šlo vše lépe od ruky, takže jsme neztráceli zbytečně čas a nervy neustálým motáním lan. Jirka se odvážně vrhal do všech délek na prvním a dokonce nenadával ani když měl na 20ti metrech jen 3 jištění. Jeho mozek byl totiž zrovna zaměstnán ukrutnou bolestí nohou v malých lezečkách, kvůli kterým jsme taky začali slaňovat radši dříve, protože už to evidentně nešlo vydržet. I příprava slanění už nám šla rychleji. Jediný zádrhel nastal, když jsme úmyslně vynechali jedno pěkné místo na přesednutí s přesvědčením, že nám lano vystačí až na další. Nevystačilo. A tak se Jirka odsedkou připnul k nějakému postupovému jištění a snažil se mi vysvětlit vyvstalý problém. Vzhledem k tomu, že dost foukalo a já byla o 40 metrů výš, naše komunikace nebyla úplně ideální, ale jádro věci jsem pochopila, slanila nad visícího Jirku, přemotala lana a odtud kolem Jirky, který byl moc rád, že mě i lana konečně vidí, až dolů. Mezitím se Filip s Lukášem a Kája s Čendou činili v jedno a dvou délkových cestách, takže jsme nakonec byli všichni spokojeni.

Další den nás probudilo nežádoucí bubnování deště,který se netvářil, že v blízké budoucnosti ustane, a tak jsme se vydali na cestu domů. Cestou jsme ještě vykoupili místní Billu, v Čechách se stavili v hospodě na oběd a kousek od Čendy ještě v cukrárně na kafíčko a zákusek.

Nakonec bych ještě ráda vyzdvihla Lukášovu snahu zabránit trudomyslnosti, a tak nás průběžně zásoboval více i méně humornými vtipy, kterými nás sice možná nezachránil ale dozajista pobavil, i když Jirka mu se svými nekonečnými historkami o Krosňákovi zdatně konkuroval ;)

Kromě fotek tady pod článkem se určitě podívejte do Filipovy fotogalerie, kde můžete spatřit podstatně hezčí kousky.

Poznámka pod čarou:

O nevšední zážitek se nám postaral sám velký mistr Pavlíček, který na Dachstein vyrazil se dvěma mladíky, kteří se od něj chtěli něco naučit. Z parkoviště vyrazili oba s velkými po domácku spíchnutě vypadajícími batohy, ve kterých jako kondiční zátěž zřejmě nesli i věci svého učitele. Podruhé jsme je potkali na Adámkovi, kam dorazili samozřejmě podstatně dřív než my. Naší nabídku trochy vody k pití s díky odmítli s tím, že už pili ráno, což byla pro nás s třemi litry vody v pupku přinejmenším zarážející představa. Po té se rozloučili a nastoupali ještě kousek, kde hodlali zabivakovat. My jsme zatím večer pilně prostudovali Pavlíčkovu příručku, která byla na Adámkovi ve dvojjazyčném vydání volně zur Verfügung. Ráno jsme je spatřili naposled a to když scházeli zpět k chatě. Pohled na dvě zmoklé siluety s usměvavým Pavlíčkem schovaným pod deštníkem byl po ránu přinejmenším úsměvný.



KW