Výlety

Drei Zinnen

4.-8.7.2oo7

Náš koráb Černá perla vyplul kolem sedmé hodiny večerní a bez větších komplikací zakotvil v Dolomitech v mrazivé čtvrté hodině ranní. Rychle jsme se nasoukali do spacáků, ulehli a na pár hodinek usnuli.

Hřejivé paprsky, božský pohled na osvětlené hory, šumění potůčku a hlavně nutkavá potřeba čůrat nás ráno postavily na nohy. Po bohaté snídani z domácích zásob jsme vykročili vstříc horám. Náš plán nebyl na první den s těžkými batohy a značným nevyspáním zrovna nesmělý. Prvních 900 výškových metrů na Monte Piano cima nord jsme zdatně vydupali, když jsme si však začali rozbalovat zasloužený obídek, mračna se stáhla a pustila na nás dávku krup. Místo plánovaného skotačení po okolí jsme zvolili variantu rychlého ústupu. Tím jsme museli vynechat krátkou lehkou ferátku a rovnou sestoupit asi 600 výškových metrů do malebného údolí Val D´ Rimbianco, kde jsme se podruhé pokusili vybalit svačiny a opět to s sebou přineslo dávku krupo-deště. Smůla, tento den asi našim žaludkům nemělo být přáno. Pokračovali jsme tedy dál. Vyškrábali jsme se zase o 600 metrů výš k chatě Auronzo ve 2320 mnm. Odtud už zbýval jen zdánlivý kousíček po suti do temné díry ve skále. Těchto pár desítek metrů se (alespoň pro mě) díky extrémně silnému větru stalo nejtěžším úsekem čtvrteční cesty. V parádní prostorné jeskyni jsme se nalili horkým čajem, sežvýkali pár kousků doma usušené krávy, navlíkli na sebe všechno možné i nemožné, zasunuli se do spacáků a spánkem zahnali zimu.

V pátek se vítr docela uklidnil. I když se chvílema trošku rozčiloval, naši okružní cestu kolem Drei Zinnen nezhatil. Vyrazili jsme na lehko jen se dvěma batůžky a něžná pohlaví měla výhodu nestřídání se o ně ;) Poprvé v životě jsem viděla obrovskou zácpu na ferratě. Cesta na Paternkofel patří asi k místním nejoblíbenějším a turistů se na ní naštosovala opravdu slušná řada. Snad žádný z ferratistů nebyl správně navázán. Někdo měl jen šňůru kolem pasu, která by ho při zaškobrtnutí rázem rozpůlila, někdo neměl nic, jedna pětice se navázala na vlastní lano (aby kdyžtak zemřeli společně asi) a ostatní postupující „odvážně“ předbíhala... Pit Schubert by se tu vyřádil. I když po té, co našel mrtvého českého turistu, který si ferrátový uvázek vytvořil ze dvou opasků (jeden kolem stehna, druhý kolem ocelového lana), už ho asi nepřekvapí nic. My jsme ale docela vyjukaní byli, takže jsme se rozhodli neriskovat vlastní zdraví a pokračovali rovnou dál na Toblinger Knoten po nejdelší (nevím z čeho, ale vím, že je nejdelší! ;o>) žebříkové ferátě, kde jsme až na dva Italy byli sami a díky tomu si cestu užili. Opálený Ital se svou bojácnou družkou nám z vrcholu poradili pěknou sestupovou cestu, kterou nám naše mapka zatajila. A tak jsme celý den mohli v naší jeskyni úspešně uzavřít.

Sobota přinesla opravdová letní vedra, která jsme strávili na ferratě Bonacossa podél M. Campedelle, která se mi líbila, ale ostatní spíš zklamala, myslim. Nepřinesla sice nic NEJ ani nic nového, ale hezká byla. V některých ne zrovna příjemných úsecích byla nejištěná, jindy zase lana byla na zdánlivě bezpečných místech, ale Italové k tomuto systému asi mají své důvody. Pozitivní určitě byl fakt, že nebyla tak známá a oblíbená jako Innerkofler Klettersteig, takže jsme si celý den libovali skoro sami. V pauzách obohacoval Jirka naše tupé mozky příběhy z dob války a proti trudomyslnosti přihodil občas vtípek o Chucku Norrisovi.

Pohodovým tempem jsme se dokolebáli do sluncem zalitého sedla Rinbianco, kde jsme vyvalili svá bílá těla na zelenou louku. Posvačili jsme, poobědvali, znova posvačili a pokračovali v cestě. Madla s Filipem se šli podívat na Torre Wundt. Já s Jirkou a Čendou jsme dodrželi původní plán a vrhli se do dlouhého klesání údolím Campedelle. Když jsme (celkem rychle, náhodou!) ztratili 800 výškových metrů, nezbylo nic jiného než šlapat zase vzhůru, tentokrát údolím Lavaredo. U Rif. Auronza jsme se zase všichni šťastně shledali a posilněni pivem a kávičkou vydali jsme se na dnešní poslední cestu - do údolí Rimbianco. Tady jsme svá použitá těla ošpolouchali v potoce a umyťoučcí a voňavoučcí jsme statečně dojídali poslední zbytky jídla. Kluci postavili exkluzivní přístřešek pro případ deště, který ohromný noční slejvák (asi 5 kapek) s velkou slávou přežil.

Neděle už nám nabídla jen nenáročnou asi tříhodinovou cestu podél vody, hor, cvičné lezecké stěny a psího útulku, která nás dovedla až k autu. V místním krámu jsme smutek z odjezdu zahnali koupí dobrého vína se špekem a vyrazili domů, do do lékárny...

Na závěr snad jen: Díky Ti Cyrile, Metoději a mistře Jane za tyto volné dny!

Další fota a více umění naleznete u Filipa.



KW