Lezení

Vysoké Tatry

19. - 23. 9. 2oo7

Je úterý krátce před půlnocí a my se s Jirkou řítíme na pražské Hlavní nádraží, odkud máme namířeno k našim bývalým bratiam. Po mužně probdělé a žensky prospané cestě vláčkem vystupujeme za krásného svěžího rána v Popradu, kde se seznamujeme s Honzou, který sleduje stejný cíl jako my. Cestou vzhůru na chatu Brnčálku potkáváme ještě Markétu. Kolem druhé odpoledne se na chatě seznamujeme s posledníma dvěma účastníky - Táňou a Pepou. Pod vedením Radka Lienertha alias Zobana tu všichni hodláme absolvovat kurz vícedélkového lezení pořádaný ČHS.

Středu jsme strávili na cvičných boulderech kousek za chatou, kde jsme se dozvěděli, co vše děláme špatně, neděláme vůbec nebo děláme zbytečně.

První výlet směřoval kousek nad Brnčálku -> na Kozí štít. Pod skálou jsme ještě zkoušeli nanečisto zakládat vlastní jištění a zkusmo vytvořit štand. Vlastně všechno bylo špatně, ale přesto jsme si pár délek vyzkoušeli vylízt načisto a přežili ;)

Pátečním cílem byla Východna Žeruchova veža. Cestou jsme se po různu střídali v lezení na prvním a vytváření vlastních štandů a postupového jištění. Poslední metry vedly trávou a kosodřevinou a na vrcholu jsme se společně vyblejskli. Taky jsme přežili, hurá.

Plán na sobotní lezení zněl podle průvodce takto:
Vstup do skál je v spádnici piliera škárou, ktorá sa rozširuje a zaniká pod previsom. Cez previs (V) a ďalej doľava na balkónik, z ktorého dobre vidieť na Stanislawského výstup. Z balkónika cez ďalší previs priamo, potom mierne doľava a ďalej po platniach k nápadnému odštipenému bloku . Od neho doľava po platni traverz na hranu k nepevným kameňom. Cez ne priamo hore po dobre vrstvených skalách na travnatý pás. Z jeho ľavej strany hore poza odštiepený blok, ďalej, už bez ťažkostí, na koniec piliera na predvrchol a doľava hrebeňom na vrchol. Výstup exponovaný, pekný, v pevnej skale...
Těšila jsem se hlavně na tu fázi "ďalej už bez ťažkostí". Samotný přístup pod skálu nám však taky nějaký ten čas zabral. Hupkali jsme nahoru Velkou zmrzlou dolinou, nejdřív po řetězech pak zase s mačkami a cepínem. Fajn, že to nebylo jen nudné monotónní šlapání. Pod skálou jsme se už moc dlouho nezdržovali. První dvě těžší (za V) délky nám Radek vytáhl, pak už jsme se s tim na střídačku poprali sami. I když na samotný vrchol Čierného štítu došel jen Radek s Honzou a Markétou (protože já a Jirka jsme byli líní a Pepa s Táňou měli smůlu nevděčné poslední pozice), spokojení byli všichni.

Poslední lezecí výlet směřoval na Koziu kopku, což bylo příjemné zakončení. Odpoledne už nás čekal jen sestup dolů do Tatranské lomnice a s ním spojený slalom mezi turisty.



Shrnuto a podtrženo:
Tatry byly nádherné a počasí přálo - babí léto s podzimními barvami - paráda. Ale dobrý pocit ze svého lezení moc nemám. Kdyby kolem mě při cestách na prvním neposkakoval Radek a neradil kam co založit, asi bych lezla free solo ;) Na štandu jsem si taky zrovna nejjistější nebyla. Musím se naučit víc koukat na skálu (aby se mi už nestalo, že přehlídnu zatlučenou skobu), nelézt tupě rovně nahoru, ale hledat si ideální cestičku, no a taky se nebát ;) Zatím jsem pouhý opovrhovaný skalkař a překližkář a je ve hvězdách, jestli se to vůbec někdy změní.



Na některé další fotky se můžete podívat na stránkách ČHS.



KW