Ostatní

Festival České hrady - Točník

14.7.2oo7

Hurá, zase o jeden festivalový zážitek víc. Tentokrát první opravdu neblátivý ;) Z bohatého dvoudenního programu jsem zvládla alespoň jedním uchem a z dálky zaznamenat tak maximálně 1/3, ale pro mé potěšení to bohatě stačilo.

Pátek jsme úmyslně předem prošvihli celý. Mrzí mě snad jen Jiří Schmitzer, který by určitě nezklamal. Po shlédnutí pořadu Uvolněte se, prosím z 4.5.2007 by mě ještě docela zajímalo jak na živo působí Varhanovič Orchestrovič Bauer, protože jsem nabyla dojmu, že to musí být ultra-magor. Třeba někdy příště...

Sobota nabízela program určitě pestřejší. Naše bubínky nejprve rozvibroval orchestr tělesně postižených studentů z Jedličkova ústavu The Tap Tap, jejichž vystoupení nás okamžitě probralo. Slyšela jsem je zatím podruhé a s velkou chutí na ně zajdu zase. Jejich hraní určitě nepostrádá šťávu, příjemně se poslouchá a většinu lidí přiměje minimálně k rytmickému poklepávání nožkou.

V půl třetí na pódium vtrhla živelná pohroma v podobě Gaiah Mesiah. Několikrát jsem se pokusila zachytit Marku Rybin v jejím obřím výskoku, ale na fotce zbyl vždy jen rozmazaný flek ;) Energie z nich vyzařující by dokázala probrat (nebo definitivně uzemnit? ;o>) lidi z kómatu. Působí jako ohromný tajfun, který člověka vtáhne a přiměje hopsat, zpívat, tleskat, jásat, mávat – opravdu se uvolnit a bavi

Po té na pódium tiše napochodovala Aneta Langerová, která se svými písněmi asi snaží něco sdělit, ale mě neoslovila. Některé její balady se poslouchat určitě dají, ale celkový dojem nemastný neslaný. Radši jsme se vypravili prohlédnout si Žebrák a trochu zchladnout ve stínu lesa.

Kolem půl šesté jsme se přesunuli k druhému pódiu na Hudbu Praha, která na rozdíl od Anetky probrala v lidech energie dostatek. Host Petr Váša rozvášnil (haha... já vím, laciné) publikum svým přirozeným šarmem a grimasami. Nadčasový byl pak vzkaz všem -istům, zejména komunistům: „Pal vocuď, hajzle!“.

Na druhém jevišti se mezitím rozjížděli Wohnout. První píseň zahájili bez hlavního zpěváka Matěje Homoly, který měl zpoždění. Zavčas ale stihnul doběhnout a přispět svou nemalou trochou do wohnoutího mlýna, který umlel bezva koncert i s veselou vložkou dua Egon.

To pro mě byla pěkná tečka za festivalem. Sice jsme ještě dvě hodiny čekali na Divokýho Billa, ale ten mě nebavil a nudil. Jedna či dvě písně by se daly, ale jinak nudný stereotyp. Všechny skladby na jedno brdo s maximálním počtem deseti slov na píseň. Vlastně vždy jen x-krát zopakovali refrén. Navíc nás slovně či gesty nutili tleskat, skákat nebo opakovat nějaká slova. Podle mě buď člověk má chuť skákat a řvát a v tom případě tak činí radostně a spontánně nebo ho kapela nezajímá a kašpárka jim dělat nebude.

Jakou show si připravila skupina Kryštof nevím, protože jejich písně jsem už poslouchala jen z dálky zachumlaná ve spacáku. Ani vystoupení Vypsané fixy nemůžu bohužel nijak pojmout, protože jsem již dávno tvrdě spala.

Ráno jsem se probrala s potěšujícím zjištěním, že jsem nic neztratila, nikdo mi nic neukradl, není mi špatně, nemám spálený nos a mám hezké zážitky, které si pamatuji. Hurá.





KW