Výlety

Velikonoce

duben 2oo7

Oblast kolem Traunsteinu byla dalším překrásným místem, které se mi Jirka rozhodl představit. Náš výlet byl pestrý co do počasí i do zážitků. Někdy jsme jen lenošili při dlouhých snídaních a od zářícího sluníčka si nechali připálit čumáky, jindy jsme zase mrzli na skále zvlhčené deštěm.

Krom několika skvostných panoramat, která s nastoupanou výškou ještě více krásněla, a drzích labutí, které mi žraly snídani, jsem si odnesla i několik důležitých poznatků, které si snad budu pamatovat:
1) Když má čokoládový beránek velké zelené oči, Jirka se ho bojí.
2) Pokud rakušáci kamkoliv přitlučou malinkatou snadno přehlédnutelnou ZELENOU cedulku s nevinným nápisem gesperrt (zavřený), myslí to opravdu vážně.
3) Nalézat do vícedélkové cesty ve čtyři hodiny odpoledne bez baterky je chyba.

Bod jedna nechám raději bez dalších komentářů. ;) Co se týče cedulky gesperrt, kterou jsme potkali na parkovišti před Klettersteigem Postalmklamm, opravdu v nás nevyvolala dostatčený pocit nebezpečí, do kterého bychom se neměli pouštět. Všechno začalo pohodově. Po přechodu prvního lanového mostu (a zastávce na focení) jsme pokračovali soutěskou přes další mostík až k místu, kde ocelové lano, v nějž jsme až doposud vkládali absolutní důvěru, viselo už jen na vlásku. Vzhledem k tomu, že toto místo bylo zajištěno ještě normálním lanem, rozhodli jsme se v cestě pokračovat. Dorazili jsme k místu, kde člověk musel přeskočit asi 2 metry širokou a 40 metrů hlubokou propast, což mi psychicky nedělalo dobře, ale nakonec to byla zábava. Jen pár metrů za tímto přeskokem se na nás smál spadlý lanový most. Naše úsměvy rázem ztuhly a Jirka zavelel ústup, který nám narozdíl od hodinové cesty tam trval jen 30 minut. Ač jsem tuto ferratu nemohla absolvovat celou, svou pestrostí mě zaujala natolik, že se k ní v budoucnu (až nebude gesperrt) chci určitě vrátit. Při cestě k autu Jirka ještě chytil malou rybičku, kterou po vyděšeném vypísknutí (té ryby) zase pustil zpět, aniž by se dožadoval splnění přání.

Mým dalším poprvé, které jsem tu zažila, bylo lezení na 190 metrů vysokou skálu. Pro tyto první krůčky jsme vybrali lehkou cestu Vegetarierkante v oblasti Kampermauer, což se ukázala být dobrá volba. Smůlu jsme ale měli na deštivé chmurné počasí, které nás pod skálou drželo až do pozdního odpoledne.
Přes strach z výšek, nejistotu při slaňování, bolestivě zkroucenné nohy v lezečkách, nepříjemné chladné chvíle při slaňování po tmě, a dokonce i přes beznadějně zaseklé lano (naštěstí až v poslední slaňované délce) se mi tento výstup velmi líbil. Také mě potěšilo, že lano, pro které jsme se vrátili až druhý den, nikdo neukradl a ochotní rakoušští lezci nám jej dokonce laskavě shodili dolů.

V pondělí jsme neopomenuli na něžné seřezání ani na předání jednoho usmoleného vajíčka. Takže do příštího roku snad neuschnu a můžu se vesele pouštět do dalších výletů.



KW